Brání dyslexie učení jazyků?

Dyslexie je jednou z forem poruch učení. Vzniklo kolem ní mnoho mýtů a mylných představ. Donedávna byla dyslexie považována za druh “postižení” a postižení byli považováni za osoby, které jsou nějakým způsobem méně schopné se učit. Mělo se za to, že když mají dyslektici zjevně problémy se správným psaním v mateřském jazyce, je pro ně o to větší problém zvládnout cizí jazyk.

Nic nemůže být dále od pravdy.

** Jsou dyslektici schopni učit se cizí jazyky?

Určitě. Klíčový je však přístup k učení a podle toho zvolená metoda.

Je pravda, že učení zaměřené na správný pravopis, memorování výjimek a učení se suchých gramatických pravidel může být problematické. Pro dyslektiky je obtížné pochopit, že jedna hláska se může psát více než jedním písmenem a že jedno písmeno může odpovídat více než jedné hlásce. Pro osoby s touto poruchou jsou rovněž charakteristické obtíže při čtení, porozumění dlouhému textu a přeskupování písmen a slabik.

Tradiční metody založené na čtení dlouhých dialogů, překládání textu, memorování výjimek a gramatických pravidel tak můžeme odložit. To vše dyslektika zahlcuje a odrazuje.

Podívejme se na pravou hemisféru

Levá hemisféra je zodpovědná za všechny výše zmíněné dovednosti. Zapomeňme na ni na chvíli a zaměřme se na pravou část mozku, která je přítelem každého dyslektika. Pravá hemisféra je zodpovědná za zapamatování zvuků, obrazů, emocí.

Pro dyslektiky je ideální metodou učení zapamatování pomocí interakce. Je třeba se zaměřit na asociaci slova se zvukem nebo obrazem, aby došlo ke správné integraci pravé a levé hemisféry. Ideální mnemotechnickou pomůckou se stává kombinace hlasových nahrávek, krátkých frází a obrazových materiálů.

Žádné další výjimky z gramatiky nebo memorování

Tradiční model výuky je “suchý”, čistě teoretický. Doménou školní výuky je učení gramatických pravidel a výjimek. U dyslektiků je třeba se zaměřit na procvičování.

Komunikační praxe. Neměla by být komunikace hlavním cílem výuky jazyků?

Učíme se mluvit, mluvit s lidmi. K tomuto účelu nejlépe slouží výuka slovíček spolu s jejich použitím v konkrétních větách. V ideálním případě lze slovíčka a fráze volně opakovat nahlas, a to libovolný početkrát.

Zpět ke kořenům

Klíčem k úspěchu je takzvané “přirozené” učení jazyka.

Přemýšleli jste někdy o tom, jak se děti učí svůj rodný jazyk? Dvouleté dítě přece neučíme, co jsou pády, rozkazovací způsob nebo minulý čas. Tak proč bychom to všechno měli učit dyslektika nebo jiného začátečníka v cizím jazyce?

Nejslibnější metodou je tedy čistá výuka jednotlivých slovíček a frází. Gramatické struktury se uvádějí do praxe a následně je začneme nevědomky používat.

Každý člověk má své individuální preference při učení. Jistě se mnoho lidí najde v klasickém modelu učení. Nezapomínejme však, že je možné postupovat i jinak.

Ve vědeckých kruzích se stále častěji ozývají hlasy o nevýhodách klasického modelu výuky jazyků. Především mu vědci vytýkají neefektivnost. Dávají spíše přednost přirozené metodě. Ta je rozhodně rychlejší, pohodlnější a méně utiskující.

**Je alternativou nejen pro dyslektiky.